Než se čehokoli dotkneme: prohlídka, dokumentace, rozvaha
První hodina práce nad listem je většinou hodina bez jediného zásahu. Předmět se prohlíží v procházejícím i bočním světle, popisuje se stav vlákna, deformace, staré opravy, lepicí pásky, stopy po rámování a všechno, co naznačuje, jak byl list dosud uložen. Teprve z takového popisu vzniká rozvaha, jestli je zásah vůbec potřeba a v jakém rozsahu.
Konzervátorská praxe rozlišuje mezi poškozením, které se dál rozvíjí, a mezi stopami stáří, jež jsou součástí historie předmětu. Zažloutlý okraj sám o sobě není důvod k promývání. Naopak zbytek kyselé lepenky přilepený na rubu grafiky je aktivní zdroj degradace a jeho odstranění má smysl řešit dříve než estetiku.
Fotografická dokumentace před zásahem, v jeho průběhu i po něm není administrativní formalita. Je to jediný způsob, jak později doložit, co bylo původní a co přibylo, a jak umožnit dalšímu restaurátorovi rozhodnout se informovaně.
Určení papíru a způsobu tisku
Bez určení materiálu nemá další rozhodování oporu. Ručně čerpaný papír z hadrových vláken se chová jinak než strojní dřevitý papír z konce devatenáctého století a jinak než novodobý bezdřevý karton. Ruční papír poznáme podle nepravidelného okraje, otisku síta a filigránu viditelného v procházejícím světle. Strojní papír má směr vlákna, který lze zjistit opatrným ohybem proužku ze stejné šarže nebo chováním navlhčeného vzorku.
Tiskovou techniku určuje charakter kresby pod lupou. Mědiryt a lept mají plastickou barevnou vrstvu a plakovou stopu po desce. Litografie leží v ploše listu bez reliéfu a má charakteristickou zrnitost kamene. Dřevořez vykazuje na okrajích linií mírné vytlačení vlákna. Fotomechanické tisky dvacátého století prozradí pravidelný rastr. Toto rozlišení není badatelský detail — určuje, co se smí navlhčit, co snese tlak a čeho se nesmí dotknout gumovací drť.
Na co se při určení dívat
- Procházející světlo: filigrán, síto, hustota vlákna, skryté trhliny a zeslabená místa.
- Boční světlo: deformace, otisk desky, reliéf barevné vrstvy, stopy po starých opravách.
- Lupa nebo mikroskop: struktura linky, rastr, zrno, přítomnost pigmentových částic.
- Rub listu: staré štítky, lepidla, zbytky podložek, razítka a inventární čísla.
- Okraje: ořez, původní čerpaný okraj, stopy po rámování a připevnění.
Kyselost papíru a její měření
Většina papíru vyrobeného mezi polovinou devatenáctého a polovinou dvacátého století je kyselá. Za degradací stojí kombinace klížení kalafunou s kamencem, zbytků ligninu v dřevovině a znečištěného ovzduší. Kyselá hydrolýza postupně štěpí celulózová vlákna, papír ztrácí pevnost, žloutne a nakonec se láme při každém pohybu. Proces nelze zvrátit; vlákno, které se rozpadlo, se nedá obnovit. Lze jen zpomalit další průběh.
Povrchové pH se v dílenské praxi měří dotykovou plochou elektrodou přes kapku deionizované vody na okraji listu nebo v nepotištěném místě. Indikátorové proužky dávají hrubou orientaci, ale barvivo z nich může list znečistit, a proto se přikládají na vlhký okraj, nikoli přímo na plochu s kresbou. Studený vodný výluh z malého odebraného vzorku je přesnější, znamená ale destruktivní odběr, což u originálů většinou nepřichází v úvahu.
Naměřená hodnota je vždy jen jedním vstupem. List s pH kolem 4,5, který je pevný, dobře uložený a nezobrazuje aktivní degradaci, může být lepší nechat být než jej vystavit vodné lázni. Rozhoduje celkový stav, nikoli číslo samo o sobě.
Orientační výklad naměřených hodnot
- pH pod 5
- Výrazně kyselý papír, obvykle spojený s křehnutím a hnědnutím. Stav se bez úpravy prostředí bude dál zhoršovat.
- pH přibližně 5 až 6,5
- Mírně kyselý papír. Často stačí zlepšit uložení a odstranit kyselé materiály z okolí listu.
- pH přibližně 7 až 8,5
- Neutrální až mírně alkalická oblast, o kterou se usiluje po odkyselení. Vyšší hodnoty už mohou být problematické pro některé pigmenty a pojiva.
Suché čištění a odstranění povrchových nečistot
Suché čištění předchází všemu ostatnímu. Prach, saze a uvolněná vlákna by se při navlhčení zatáhly do struktury papíru a vytvořily by skvrny, které už nelze vyjmout. Postupuje se od nejjemnějšího prostředku k razantnějšímu a vždy nejprve na okraji, mimo kresbu.
Měkký štětec odstraní volný prach. Vulkanizovaná guma nebo latexová houbička sbírá saze z ploch bez pojiva. Práškovaná guma se rozetře prsty v rukavici nebo měkkým tamponem a odsaje se štětcem; nikdy se nesmí dostat pod odlupující se barevnou vrstvu. Skalpel se používá výhradně na oddělení tvrdých nánosů a na zbytky lepidla, nikdy k plošnému seškrabávání.
Kresba tužkou, uhlem, pastelem, křídou a všechny práškové techniky se suchému čištění zásadně vyhýbají. Totéž platí pro razítková barviva a některé inkousty, které se pod tlakem gumy rozmazávají.
Pořadí kroků při suchém čištění
- Zajistit uvolněné fragmenty a odlupující se vrstvy, aby se během čištění neztratily.
- Odstranit volný prach měkkým štětcem směrem od středu k okraji.
- Vyzkoušet zvolený prostředek na malém okrajovém místě a posoudit, zda nedochází ke stírání.
- Pracovat po malých plochách, s minimálním tlakem a bez kruhových pohybů.
- Pečlivě odstranit veškerou drť z povrchu i z okrajů a zkontrolovat rub.
Promývání a alkalická úprava
Promývání odstraňuje z papíru rozpustné produkty degradace, které list zabarvují a dál jej okyselují. Zároveň jde o nejrizikovější krok celého procesu: voda uvolňuje klížení, mění rozměr listu a může poškodit vodou citlivé médium. Předchází mu proto zkouška rozpustnosti každého barviva a inkoustu na malé nenápadné ploše.
V praxi se používá několik forem podle křehkosti předmětu — plovoucí lázeň, kdy list leží na podložce ze syntetického rouna a smáčí se jen zespodu, ponorná lázeň v mělké vaně, nebo pouhé odsávání přes savý papír u listů, které vodu nesnesou plošně. Voda bývá deionizovaná, případně mírně upravená na neutrální až slabě alkalickou hodnotu; teplota se drží nízká.
Alkalická úprava následuje po promytí a jejím cílem je neutralizovat zbývající kyselinu a zanechat v papíru mírnou zásaditou rezervu. Nejde o vybělení ani o zesvětlení listu; barevná změna po odkyselení je vedlejším důsledkem odstranění rozpustných látek, nikoli cílem. Papír s příliš vysokou zásaditou rezervou může naopak poškodit některá pojiva a barviva.
Co je třeba ověřit před vodným zásahem
- Rozpustnost všech přítomných médií, včetně razítek, podpisů a pozdějších přípisů.
- Pevnost listu ve vlhkém stavu a schopnost unést manipulaci na podložce.
- Přítomnost kovových součástí, sponek a stop po korozi, které se ve vodě rozšíří.
- Barevné vrstvy s křídovým podkladem, pozlacení a jiné plochy s vlastním pojivem.
- Připravené místo pro řízené sušení bezprostředně po vyjmutí z lázně.
Zatékové okraje a foxing
Zatékový okraj vzniká, když se vlhkost šíří papírem a na hranici svého postupu ukládá rozpuštěné nečistoty a produkty rozkladu. Proto je hranice tmavší než plocha uvnitř. Odstranit ji znamená rozpustit uloženou hmotu znovu a vyvést ji z listu ven — nikoli ji jen zesvětlit. Pracuje se lokálně přes savou podložku, s postupným smáčením celé zasažené oblasti tak, aby nevznikla nová hranice.
Foxing jsou drobné hnědé či rezavé skvrny nepravidelného tvaru. Jejich původ je smíšený: podílí se na něm mikroskopické částice železa ve vlákně i mikrobiologická činnost při vysoké vlhkosti. Právě proto se nedají řešit jediným univerzálním postupem a část skvrn zůstane vždy viditelná.
Chemické bělení se v dnešní praxi používá zdrženlivě a jen tam, kde je skvrna sama zdrojem dalšího rozkladu. Zbytky bělicích činidel v papíru mohou vlákno dlouhodobě oslabit, a proto se za nižší riziko považuje ponechat mírné zabarvení než dosáhnout dokonale čistého listu.
Doplňování ztrát japonským papírem a metylcelulózou
Ztráty se doplňují materiálem, který je slabší než originál. Je to základní pravidlo: v místě spoje má vždy povolit doplněk, nikoli původní list. Japonský papír z vláken kózo, mitsumata nebo gampi tomuto požadavku vyhovuje díky dlouhým, pevným a přitom lehkým vláknům. Vybírá se podle gramáže, odstínu a průsvitnosti tak, aby doplněk nebyl nápadný, ale zůstal při bližším pohledu rozeznatelný.
Metylcelulóza slouží jako lepidlo tam, kde je požadována vysoká vratnost a nízká vlhkost. Je chemicky stabilní, nepodléhá zežloutnutí a dá se rozpustit vodou i po letech. Škrobové lepidlo z pšeničného škrobu drží pevněji a používá se u zátěžovějších spojů; obě lepidla se v praxi kombinují podle povahy spoje.
Doplněk se netrhá nůžkami, ale vytrhává se navlhčeným štětcem podél naznačené linie, aby vzniklo roztřepené vlákno. Takový okraj se s originálem propojí plynule a přechod nevytvoří viditelný stupeň. Přesah přes původní list se drží v řádu jednoho až dvou milimetrů.
Zpevňování trhlin
Trhlina se spojuje zezadu úzkým proužkem tenkého japonského papíru, orientovaným kolmo k průběhu trhliny. Před lepením se okraje trhliny srovnají do původní polohy, aby se vlákna překryla tak, jak se rozešla. Spoj se zatíží přes savý papír a nepropustnou fólii a nechá se schnout pomalu.
- Doplněk je vždy měkčí a slabší než původní papír.
- Odstín se volí o poznání světlejší, nikoli tmavší než okolí.
- Lepidlo se nanáší v tenké vrstvě na doplněk, ne na originál.
- Každý spoj se zatěžuje ihned a schne pod kontrolovaným tlakem.
- Zásah zůstává rozpoznatelný při prohlídce, nesplývá s originálem beze zbytku.
Rovnání pod zátěží a vratnost postupů
Zvlněný list se nikdy nerovná suchým tlakem. Papír musí nejprve nabrat vlhkost, aby se vlákna uvolnila a mohla se uspořádat do nové polohy. Zvlhčování probíhá pozvolna v komoře nebo mezi vlhčenými savými vrstvami oddělenými polopropustnou membránou, po dobu hodin, nikoli minut. Prudké navlhčení vytvoří napětí a zanechá nové deformace.
Sušení pod zátěží pak probíhá mezi savými papíry, které se v prvních hodinách několikrát vymění. Zátěž je rovnoměrná a spíše mírná; příliš vysoký tlak zplošťuje plastickou barevnou vrstvu, otisk desky i strukturu ručního papíru, a tyto ztráty jsou nevratné. U grafiky s výrazným reliéfem se v místě otisku podkládá výřez, aby zůstal zachován.
Proč se trvá na vratnosti
Vratnost není akademický požadavek. Znamená, že budoucí restaurátor bude mít po ruce lepší materiály, přesnější analytické metody a jiné znalosti než my dnes — a nesmí mu v tom bránit náš zásah. Proto se dává přednost lepidlům rozpustným ve vodě, mechanickým způsobům uchycení a doplňkům, které lze oddělit bez ztráty původní hmoty. Syntetická lepidla s trvalým spojem, samolepicí pásky a laminace stojí mimo tuto praxi právě proto, že vratné nejsou.
Se stejným odstupem se přistupuje k odstraňování starých oprav. Historická oprava je také součástí života předmětu. Odstraňuje se tehdy, když aktivně škodí nebo brání dalšímu ošetření, ne proto, že vypadá nešikovně.
Bezkyselé uložení a paspartování
Bez rozumného uložení nemá žádný zásah dlouhé trvání. Prostředí kolem listu rozhoduje o jeho stavu víc než jednorázová úprava. Cílem je stabilita: kolísání vlhkosti a teploty poškozuje papír více než trvale mírně vyšší hodnota, protože při každém cyklu vlákna pracují a spoje se namáhají.
Materiály v přímém kontaktu s listem musí být bezkyselé a bez ligninu. U kartonů se sleduje, zda mají alkalickou rezervu a zda prošly zkouškou fotografické aktivity, která odhalí nežádoucí reakci s citlivými povrchy. Obálky z polyesterové fólie jsou vhodné pro pevné listy, ale nikoli pro práškové techniky, kde statický náboj strhává částice z povrchu.
Pasparta plní praktickou funkci: drží list v konstantní vzdálenosti od skla a rozděluje mechanické zatížení při manipulaci. List se do pasparty nikdy nelepí celou plochou. Uchycuje se japonskými závěsy v horní části tak, aby mohl volně dýchat a měnit rozměr s vlhkostí, případně se ukládá do rohových kapes bez lepidla.
Podmínky, které stojí za sledování
- Stabilní relativní vlhkost bez prudkých výkyvů, přibližně v pásmu 45 až 55 procent.
- Mírná a rovněž stabilní teplota; chladnější prostředí zpomaluje chemické stárnutí.
- Nízká hladina osvětlení, žádné přímé slunce a omezená doba vystavení.
- Vodorovné uložení v deskách u velkých a křehkých formátů, svislé jen u pevných listů.
- Odstranění kyselých podložek, novinového papíru, lepenek a samolepicích pásek z okolí.
- Pravidelná kontrola stavu, aby se změna zachytila dřív, než přejde v poškození.
Kontakt a povaha zveřejněných textů
Gabrelmarve je informační a redakční projekt. Publikované texty popisují konzervátorskou praxi a uvažování za ní; nejsou návodem k zásahu do konkrétní památky ani náhradou posouzení předmětu odborníkem. Rozhodnutí o ošetření originálu vždy závisí na jeho stavu, materiálu a historii, které nelze posoudit na dálku.
Pokud vám v textech něco chybí, narazili jste na nepřesnost nebo chcete navrhnout téma, napište na [email protected]. Podněty ke zpřesnění publikovaných materiálů jsou vítané.
Podrobnosti o zaměření projektu najdete na stránce O projektu.